Jak jsme se hezky dohodli

Na opětovném posouzení školní zralosti jsme byly s Toničkou už v dubnu. Tentokrát jsem byla odhodlaná Toničce pomoci nenechat ji "sežrat" učitelkami. Už den předem ji tatínek připravoval na to, že jí budou zase prohlížet učitelky ve škole, tak aby byla rozumná a něco hezkého jim předvedla. Vyspaná byla ten den docela dobře, tak jsem i já byla zvědavá, jak to vlastně dopadne. Odhodlání ze mě pravděpodobně čišelo, protože si na mě vůbec nikdo nic nedovolil. Loni mi totiž Tonička visela na krku a nechtěla jít s učitelkami do třídy a místo, aby ji samy namotivovaly - tak jsem ji musela nuceně oddělit od mého krku... Letos jsme si já a Tonička udělaly čas na to, abycom se řádně rozhlédly hned za vstupními dveřmi. Dlouho se Tonička rozhlížela po stěnách s obrázky, pak jsme si langsam došly chodbou k učebně, ještě jsme na chodbě všechno důkladně prohlédly, náhodou ze třídy vyšla p.uč. a tak ji hned chytla Tonička za ruku a vyšlapovala na chodbě za dalšími obrázky na stěnách. Pak jsme vešly v klidu do třídy a Tonička dostala nabídku, aby se šla pohoupat na houpačce. To se jí líbilo a řekla bych, že to i rozhodlo o zbytku posouzení - že to nakonec dopadlo dobře. Učitelky si nechaly vysvětlit, jak Tonička pracuje, půjčila jsem jim naše materiály, ať s ní něco zkusí. Pak mi vyprávěly, že i s jejich materiály Tonička ochotně pracovala a že si samy ověřily, jak je to s tím ukazováním očima. Tak to mě moc potěšilo. Mám teď jistotu, že až bude Tonička v první třídě, dostane její učitela relevantní informace o jejím způsobu komunikace. Viděla jsem její budoucí spolužáky a myslím, že bude ve třídě spokojená. Od 1.9.2014 bude tedy naše Tonička žákyní speciální školy, v první třídě. Budeme jí držet palce i pěsti, aby se jí tam líbilo, aby jí škola bavila, aby jí učení šlo.